V Pondělí ráno nám bylo v hodině fyziky naší třídní učitelkou oznámeno, že zemřel náš spolužák. Tekly jí slzy, zalykala se, a jakmile vyslovila jeho jméno s brekem utekla. Všichni strnuli. Asi minutu bylo naprosté ticho. Pak se někteří rozbrečeli a jiní zůstali jen mlčky zírat. Fyzikář zaklapl složku a chápavě se na nás podíval – jedna z jeho žaček se před 4 –mi lety nevrátila z prázdnin, zemřela při autonehodě. „Držte se“ řekl a odešel do kabinetu. Třída byla v šoku. Mě se to ale netýkalo. Byla jsem jeden z „vyvolených“, kteří to věděli už od neděle.
O půl dvanácté v noci mi spolužák napsal, že už Adama ve třídě nepotkám. Já se přirozeně zeptala proč . Umřel, zněla jasná odpověď. Měl epileptický záchvat. Věděla jsem, že Adam trpěl epilepsií, ale nikdy mě (a viditelně ani nikoho jiného) nenapadlo jak moc je jeho stav vážný.
Na tu noc asi niky nezapomenu. Jen jsem ležela a nemohla, možná ani nechtěla, usnout. Bylo ticho hlavu jsem měla plnou myšlenek o smrti, uspěchanosti doby, křehkosti života, náhodě, existencionalismu, agresivitě, zradě, podlosti, samotě, ale hlavně ztrátě. Chtělo se mi brečet, ale oči zůstaly suché.
V pondělí to zjistili i ostatní. Ticho, stísněnost. Všichni se dívali před sebe. Nikdo nechtěl vidět prázdné místo ve třetí lavici prostřední řady. Ale bylo tam. A kolem něj 31 lidí s opuchlýma očima prázdnými pohledy.
Začínali jsme v 31 lidech. V půlce prváku přišel nový člověk – a na konci stejného roku se jeden člověk odstěhoval. Znova 31. Tento rok přišel další. 32…. Jen na pár měsíců. Skoro to vypadá, že nás nesmí být 32…. zapálili jsme svíčky Adame. Nezhasnou
Dnes byl školní koncert. Slečna dohrála a před všechny předstoupil spolužák. Třásly se mu ruce i hlas a v očích se mu leskly slzy, když žádal 300 gympláků o minutu ticha k uctění památky zesnulého minutou ticha. Jako jeden jsem se všichni zvedli a sklonili hlavy. Bylo naprosté ticho .Nikdo nezakašlal , nepohnul se, nezavrzala podlaha prostě nic. Další vystupující začal hrát(Skladbu napsal Edward Grieg). Sedli jsme si a bylo to pryč. Sbohem Adame.
Tenhle příspěvek se mi psal neuvěřitelně těžko. Docházela mi slova a netušila jsem, jak to napsat. Brečím. Až teď. Potřebovala jsem to dát na papír a srovnat si myšlenky. Já a Adam jsme se moc neznali a je odporné, že to, jak hluboký je vlastně váš vztah k lidem poznáte, až když o ně přijdete. Tenhle příspěvek není pro mě – je pro Adama – takže, Ať už mě slyšíš nebo ne, Všem nám chybíš a to prázdné místo si poneseme s sebou všude, kam půjdeme. Sbohem Adame. Doufám, že jsi přesně tam, kde jsi chtěl být. Hodně štěstí…
O půl dvanácté v noci mi spolužák napsal, že už Adama ve třídě nepotkám. Já se přirozeně zeptala proč . Umřel, zněla jasná odpověď. Měl epileptický záchvat. Věděla jsem, že Adam trpěl epilepsií, ale nikdy mě (a viditelně ani nikoho jiného) nenapadlo jak moc je jeho stav vážný.
Na tu noc asi niky nezapomenu. Jen jsem ležela a nemohla, možná ani nechtěla, usnout. Bylo ticho hlavu jsem měla plnou myšlenek o smrti, uspěchanosti doby, křehkosti života, náhodě, existencionalismu, agresivitě, zradě, podlosti, samotě, ale hlavně ztrátě. Chtělo se mi brečet, ale oči zůstaly suché.
V pondělí to zjistili i ostatní. Ticho, stísněnost. Všichni se dívali před sebe. Nikdo nechtěl vidět prázdné místo ve třetí lavici prostřední řady. Ale bylo tam. A kolem něj 31 lidí s opuchlýma očima prázdnými pohledy.
Začínali jsme v 31 lidech. V půlce prváku přišel nový člověk – a na konci stejného roku se jeden člověk odstěhoval. Znova 31. Tento rok přišel další. 32…. Jen na pár měsíců. Skoro to vypadá, že nás nesmí být 32…. zapálili jsme svíčky Adame. Nezhasnou
Dnes byl školní koncert. Slečna dohrála a před všechny předstoupil spolužák. Třásly se mu ruce i hlas a v očích se mu leskly slzy, když žádal 300 gympláků o minutu ticha k uctění památky zesnulého minutou ticha. Jako jeden jsem se všichni zvedli a sklonili hlavy. Bylo naprosté ticho .Nikdo nezakašlal , nepohnul se, nezavrzala podlaha prostě nic. Další vystupující začal hrát(Skladbu napsal Edward Grieg). Sedli jsme si a bylo to pryč. Sbohem Adame.
Tenhle příspěvek se mi psal neuvěřitelně těžko. Docházela mi slova a netušila jsem, jak to napsat. Brečím. Až teď. Potřebovala jsem to dát na papír a srovnat si myšlenky. Já a Adam jsme se moc neznali a je odporné, že to, jak hluboký je vlastně váš vztah k lidem poznáte, až když o ně přijdete. Tenhle příspěvek není pro mě – je pro Adama – takže, Ať už mě slyšíš nebo ne, Všem nám chybíš a to prázdné místo si poneseme s sebou všude, kam půjdeme. Sbohem Adame. Doufám, že jsi přesně tam, kde jsi chtěl být. Hodně štěstí…
